plejtvak obrovsky

Mam depresi. Ne, blbost, nemam depresi (a strasne mi lezou na nervy lidi, co pri kazdem hormonalnim zhoupnuti fnukaji, ze “maj depku”), jen jsem mirne zmatena a nevim, kde mam hlavu. Teda vim, kde mam hlavu, ale mam v ni bordel. Krome toho jsem tlusta jak velryba po porodu patercat a pri pohledu do zrcadla mam chut nakopat si zadek za kazdou z tech ctyriceti tisic vafli, co jsem tady za ten mesic snedla. Taky mam rozepsane tri clanky nevalne kvality (o uzasne navsteve v Europarlamentu, ve druhem chci svetu vyjevit pravdu o belgickem pivu a treti je neco nepodstatneho o skole) a ne a ne najit klidnych par minut na to, je dokoncit. A ted jsem si ohrala zmrazenou zeleninu “jarni smes” a krome hrasku a mrkve je v ni neco neidentifikovatelneho, co vypada jako prerostla fazole/smrskla brambora a tvari se, ze neni uplne nadsene z predstavy, ze to planuju poveceret. Tak kdyby se po mne zem slehla, hledejte v bruselu Neco Divneho.

Dalsi vec, ktera me momentalne kapanek trapi: ja jsem vzdycky akcni, a pak je z toho pruser. Tohle jsem vykladala uz tak pulce evropy, tak pokud nepatrite do te druhe pulky, tak muzete rovnou preskocit odstavec: Tentokrat se moje nerozvaznost projevila tak, ze kdyz jsem pred dvema tydny uvidela virtualni letak “hledame dobrovolniky pro bruselskou muzejni noc”, tak jsem nevahala ani minutu a prihlasila se, ze budu v anglictine provadet v nejakem muzeu. Vybrala jsem si Kralovske muzeum armady (aneb nesnasim pacifisty), napsala mail, ve kterem jsem ze sebe udelala nejlepsi pruvodkyni dvacateho stoleti a hele ho, prijata! Je to skvele – mam uplne volnou ruku v tom, co budu delat, co budu rikat, je to uplne na mne. Mam si vybrat 12 ruznych, opravdu libovolnych exponatu a o nich 30-40 minut mluvit. A muzu zvolit opravdu cokoli, v “nasem” muzeu je vsechno od brneni az po moderni tanky (koupite mi nekdo tank? Takovy malicky, rozkosny, sice francouzsky Renault, takze to po par metrech nejspis chcipne, ale proste vozitko akorat do mesta, urcite bych nemela problemy s parkovanim), takze vyber mam opravdu velky. Ja – jakozto zkusena pruvodkyne, ha – jsem si vymyslela, ze vyberu 12 veci z ruznych epoch a pomoci nich udelam takovy prurez belgickou historii, prece jenom kdyz je to prohlidka v anglictine, tak tam budou bud turisti, nebo nekdo z tech 20% obyvatel bruselu, co tu zijou a nemluvi ani francouzsky, ani vlamsky. Fakt se mi ten napad libi, jen je tu maly hacek: o belgicke historii nevim vubec nic. Ale jako zhola nic. A druhy hacek je spis velky hak: muzejni noc je pozitri. Coz v prekladu znamena, ze od ted mam 48 hodin na to, vybrat v muzeu exponaty, o kterych chci mluvit, stat se expertkou na novodobou belgickou historii, prelozit si vsechny “vestfalske miry” a “locarnske dohody” do anglictiny, sepsat si, co budu rikat, naucit se to, projit si hysterickym zachvatem, trikrat odolat myslence, ze se hodim marod a ve vyslednem efektu ze sebe udelat totalniho trotla pred nebohyma navstevnikama Museum Night Fever. Jou jou jou, proste rikam, to bude zas pruser.



Kdyz mluvime o pruserech, skola je jeden velky pruser – z ruznych duvodu mivam obcas problemy tam dojit, takze treba dneska jsem mesic po zacatku semestru byla poprve na prednasce z Politique on Belgique. Muj povodni plan byl tam prijit, odsedet si to a pak se placic doplazit po zemi za profesorem, jestli by mi jako nerekl, co mam delat, kdyz jsem prisla o pulku predmetu. A hle, on to rektor! Za tim se plazit nebudu, protoze by me oficialne vyhostil a vypovedel Manchesteru smlouvu o vymene studentu, plus jeste v pristich tydnech mi to na tu prednasku taky nevyjde (proc musi mit wizzair nejlevnejsi letenky ausgerechnet ve stredu, to urcite udelali schvalne, abych tady propadla), takze proste udelame vedecky pokus, jestli na slozeni zkousky staci znalosti z wikipedie.

Spolubydlici se na me divne divaji.

Pak jsem se taky rozhodla, ze pokud bych se mela v belgii zdrzovat nekdy delsi dobu, tak ve vlamske casti – tedy te, kde se mluvi holandsky. Cokoli, co je podobneho nemcine, je dobre, a je to rozhodne lepsi nez francouzstina. I kdyz uz si dokazu rict o male hranolky (uz jsem se zminovala, ze halina pawlovska proti mne vypada jak anorekticka?), coz je znatelny pokrok. Taky dny v tydnu uz docela zvladam, coz je opravdu znameni vyjimecneho lingvistickeho genia. Pekne ja.

A pridam taky naprosto racionalni vysvetleni toho, proc je po dvou relativne teplych dnech zase zima jak v gulagu. Nebo teda nevim, jak jsou na tom ceske luhy a haje, ale tady uz tri dny sviti slunicko (“slunce v bruselu” je sice oxymoron jak prase, ale vazne svitilo), jen dneska byla rano uz zase nula. Je to proto, ze zapadni a stredni evropa nerespektuje bulharske zvyky. Tohle se mi vazne libi: prvniho brezna si vsichni bulhari uvazou na ruku cervenobily naramek (cervena pro dlouhy zivot, bila pro stesti, nebo mozna opacne), ktery symbolizuje ocekavani jara. Sundaji ho az ve chvili, kdy uvidi capa a vlastovku (nemusi zaroven) anebo kdyz uvidi prvni rozkvetly strom, na ten naramek potom uvazou. Pekne, ne? No a v bulharsku je za pocasi zodpovedna nejaka stara baba, a kdyz nekdo ten naramek nenosi, tak se nastve a na cely brezen sesle zimu. Ja si naramek nechala nasadit dneska odpoledne, tak doufam, ze to madam vezme na vedomi a co nejdriv tady vykouzli teploty kolem dvacitky (NAD nulou).



A nakonec: mam repraky, hec. Sousedi, pripravte se na hudebni teror. A pani domaci ostatne taky, ty jeji muzikalove melodie po ranu mi vyvolavaji zaludecni nevolnost. War is declared!