snad me nevyhosti

Deset dopoledne a ja uz stihla zaspat, zmeskat prednasku, zhresit proti svemu ziju-a-jim-zdrave planu, byt neprijemna na tri lidi a vynadat nevinnemu odpadkovemu kosi. Zaspala jsem jednak proto, ze jsem zase sla spat pozde, jednak proto, ze muj uchvatny novy budik proste nezvonil. Ale jakoze tentokrat to neni vymluva: rekla jsem si, ze budu oldschool a koupila jsem si takovy ten echt Budik, mechanicky, musi se natahovat, a zvoni, ze je ho slyset na kilometr daleko. Teda taky tak hlasite tika, takze se vedle nej neda usnout, ale dva polstare pres hlavu to spravi. Co ale nespravi je fakt, ze soudruzi hodinari udelali nekde chybu, protoze jsem budik natahla o pulnoci (nadoraz) a zastavil se ve tri rano. Asi se pocita s tim, ze si clovek nastavi budik, ktery ho vzbudi, aby si mohl natahnout tenhle budik, ale v navodu to nepsali, takze prednasko o problemech s dodavkama elektriny do evropy nazdar.

No ale hlavni akce dnesniho dopoledne byla cesta na mistni mestsky urad. Ve skole nam kladli na srdce, ze prvni, co musime udelat, je registrovat se na nasi “commune” - Brusel je rozdeleny na 19 obvodu, obdob nasich mestskych casti, akorat maji o trochu vetsi pravomoce nez nase vsechny Prahy XY – obcas se rika, ze Brusel neni jedno velke mesto, ale devatenact malych vesnic. Skola nam nachystala takove pekne seznamy, co vsechno pro tu registraci potrebujeme, v nekterych castech staci vyplnit internetovy formular, v jinych se musi zajit mavnout k nejake prepazce obcankou a podobne. U nas ve “Forest” (les. Ano, je tu les) byl seznam jak na potvoru nejdelsi (tri kopie pasu, ctyri fotky, potvrzeni o studiu...), ale zodpovedne jsem si vsechno pripravila, nasla cestu a v desti se rano vypravila vstric urednimu simlovi.

Radnici jsem nasla relativne bez problemu, pani na informacich jsem osvetlila, co chci, ona mi dala fialovy listecek s cislem 74 a poslala cekat k prepazkam 11 nebo 12. Radnice je krasny funkcionalisticky barak mimochodem, velice hezky zrekonstruovany, radost tam cekat. A ze jsem cekala – sice prede mnou bylo jen devet lidi, no ale kazdy z nich si nesl stoh dokumentu, ve kterych jsem obcas zahlidla viza, potvrzeni o udeleni azylu, vypis z banky a podobne veci. Ja, opojena svym evropskym pasem a kavkazskou rasou, jsem si suverenne cetla noviny a na vsechny ty africke imigranty hazela shovivave pohledy. Konecne jsem uslysela 'septant-quatre', prisla jsem k prepazce a na urednika, co vypadal jak cernovlasa verze George Cloonyho, jsem se mile usmala. On se na me neusmal. Vylozila jsem mu, ze jsem studentka z EU, studuju na l'Universite Libre a ze se jdu prihlasit k prechodnemu pobytu. Porad se neusmal, pozadal me o dokumenty a zacal je dlouho studovat. Pak se koukl na me, jeste jednou na ty papiry, pak zase na me a poprve se usmal: “madmoiselle, tohle vam rozhodne nestaci”. Ne? Vzdyt to tak psali v te hezke brozurce, co nam skola dala. Pry je jedno, co skola pise, la commune de Forest vyzaduje od evropskych studentu pro nahlaseni petimesicniho pobytu v obvodu nasledujici:

- pas + 3 kopie
- obcansky prukaz + 3 kopie
- ridicsky prukaz + 3 kopie
- potvrzeni o studiu + 2 kopie
- ctyri pasove fotografie
- najemni smlouvu + 2 kopie
- potvrzeni, ze majitel nemovitosti muze pronajimat byty
- 2 kopie obcanskeho prukazu majitele nemovitosti
- potvrzeni od rodicu, ze me financne zajistuji + 2 kopie
- 13€

Zustala jsem na nej hledet jak na zjeveni a zacala si predstavovat, jak pujdu poprosit pani domaci, aby mi pujcila obcanku, ze si ji potrebuju ofotit. No ale to uz me Cloony odmavnul a neusmal se na sedesatnika s ruskym prizvukem v usance a kozichu. Ja vysla ven, frustrovane sezrala jeden pain-au-chocolat, trikrat se neuspesne snazila trefit sackem do metr vzdaleneho odpadkoveho kose, vystrasila lidi na autobusove zastavce proudem slovanskych nadavek a jela domu. Ve zkratce: vykaslat se na to, nikde se hlasit nebudu. Az po mne belgicke urady budou neco chtit, at si me laskave v tom milionovem meste najdou samy. Howgh.



(sem se nestehujte)