nejak me rozbolelo bricho

Jeden z tech krasnych veceru, kdy clovek sedi s nohama nahore pred pocitacem, posloucha spatnou hudbu, listuje si blbyma zenskyma platkama, zere chemicke cukrovi (kysele cervene haribo hnusy, mnam) a spokojene se rozhlizi po metrove vrstve bordelu v pokoji. Pohoda. Teda fajn, v tuhle chvili jsem tech cervenych hnusu snedla prece jen prilis, takze nohy dolu a jdem neco delat, treba domaci ukol na francouzstinu, coz zni roztomile stredoskolsky, ale Madame Murielle, nase profesorka s pomatenym belgickym prizvukem, ma ve zvyku zadavat nam ulohy stylem “a na rozehrati si udelejte cviceni 15 – 25”, takze to bude na dlouho a tezke. Musim na to prvni nasbirat sily.

Ja bych docela rada napsala, co se delo minulych... kolik, deset dni?, ale netusim, kde zacit, skoncit, navazat. Takze se jako obvykle vykaslu na koherentni literarni formu a uchylim se k mym oblibenym odrazkam. Nuze, co jsem delala:

• Prala. Uznavam, ze to asi neni to nejakcnejsi na zacatek, ale pro me obleceni to rozhodne akcni bylo. Muj zoufaly pokus vyprat si behem jednoho odpoledne, totiz “nahazim tricka do lavoru – posypu pracim praskem ukradenym spolubydlici – zaliju varici vodou z rychlovarne konvice – popalim si prsty – necham odstat – zamicham – proleju studenou vodou – necham ususit na topeni – hotovo” byl v zasade uspesny, kdyz nepocitam, ze se par cernych tilek odmitlo zbavit vrstvy bledemodreho praciho prasku a jeden svetr se z nejakeho duvodu rozhodl nabyt velikosti obleceni pro panenky. O par dni pozdeji jsem ovsem prala jiz sofistikovane, znate to ze vsech tech americkych filmu, kde maji takove ty “praci obchody”, clovek sebere pytel pradla, jde nekam, kde je spousta pracek na jednom miste, vypere si, pozna neznameho cizince, nekdo mu ukradne dziny a proda je do second handu, vysusi si, odchazi a citi se sakra huste. Bile kosile se neobarvily na ruzovo a cela mise skoncila happy endem.

• Byla na karnevalu. Na karnevalech, abych byla presna. Narozdil od ateisticke CR, kde lidi pomalu netusi, co se to slavi na vanoce, jsou belgicani a nemci tradic uvedomeli a zodpovedne komercializujou vetsinu krestanskych svatku, tedy i masopust. Oproti logice veci jsem nebyla na zadnem belgickem karnevalu (jsou tu dva velke, jeden v Binche, druhy v Bruselu), protoze jsem kyvla na nabidku divokeho vyletu do Nemecka, takze jsem videla Aachen, Düsseldorf a hlavne megaultrahyperslavny karneval v Köln. Cele to byla sranda – spali jsme u lidi, ktere nikdo z nas predtim neznal; hned prvni den se mi v zasade rozpadly boty, takze jsem stravila prijemne tri dny s promocenyma nohama v mrazu; prozila jsem si moment “zrovna jsem na maskarnim bale Elektrotechnicke fakulty univerzity v Aachen – co tu kurva delam???”; koupila si dva pary kridel (cerne a rude); vypila neco mezi barelem (117, 35 litru, prece me v te skole neco naucili) a hektolitrem cideru; poznala cloveka, proti kteremu je Sheldon uplne normalni kluk; videla jednu z nejkrasnejsich katedral vubec (a nemyslim Kölner Dom); rozlila sklenicku vody do tiskarny devcete, ktere nam poskytlo ubytovani; ucinila milostne vyznani Deutsche Bahn a koupila si hrnicek se srdickama. No ale Karneval v Köln: hukot! Prvni jsem si myslela, ze karneval rovna se obycejni lidi divajici se na karnevalovy pruvod, no omyl. Byli jsme na ulici jedini, co nebyli prevleceni, pricemz fantazie ucastniku se vydavala po opravdu ruznorodych stezkach – mezi kostymy se nasly tradicni vcelky, kocky, hrosi a zirafy, lascivni parky v rohliku a zahradni konve, zapnute pracky a motorove pily, barvy, zelenina (jedna pani sla za baklazan), ale taky pojmy vice ci mene abstraktni, jako laska, hrich, ci nemecka socialni reforma. Muj favorit je ale stejne pan, co se prevlekl za fotbalovy travnik. Karnevalovy pruvod byl vtipny, dlouhy a misty i bolestivy, protoze tradice veli, ze z alegorickych vozu vyhazujou alegoricke postavy mezi divaky sladkosti – to zni fajn, ale reknete nekomu, aby vam z dvou tri metru hazel na hlavu sladke, BonPari se snese, ale ctvrtkilova bonboniera uz citit je. Kazdopadne kdyby mi je kluci nesebrali, tak mam doma cukrovinek na pristi petiletku, takze vlastne fajn, ze mi je sebrali.

• Nechodila do skoly. Coz je docela pruser, odpustte mi silna slova, ale ja za tri tydny tady zmeskala snad vic prednasek nez za posledni semestr v Manchesteru. Uz jsem se zminovala, ze Brusel je sakra super misto? Sice v Manchesteru mluvi srozumitelnou reci... – jo! S timhle jsem se chtela sverit, ted jsem si na to vzpomnela, jsem ZOUFALA a FRUSTROVANA, sla jsem si koupit hranolky do nejakeho fast foodu (kazdy mame krizove chvilky, ze ano), sebrala svou nejlepsi francouzstinu a univerzitnim prizvukem pravila “jedny male hranolky prosim”. Brigadnik za kasou na me vrhl zoufaly pohled, chvili bylo ticho a pak se zeptal “do you speak english?” Ja jsem na tom tak spatne, ze si ani o pitome karcinogenni kousky brambor rict nedokazu?! Pote, co jsem prekonala chut se mu tam rozplakat, jsem se rozhodla, ze to nema cenu a ze ta rec je proste nenaucitelna, jesteze tu vsichni ovladaji lingua franca dnesni doby, at zije anglictina.

• Sla na sbor. Rozpeti sboristu 22 – 80 let, hadejte, kdo tam byl nejmladsi? Vzhledem k mirne vekove nevyrovnanosti a kontroverznimu repertoaru (pardon, ale ta skladba pana sbormistra mi prisla opravdu spatna) jsem nucena konstatovat, ze uz tam asi vickrat nedojdu. Coz me dost mrzi, protoze mi muj mezosopranek pomalu, ale jiste zakrnuje a za chvili budu mit problemy se spravnou intonaci Kdyz jsem husy pasala.

• Zrala. Mam mirne podezreni, ze strava sestavajici se z bilych baget, tucneho syra, piva, hranolek a wafli by se do kucharky spravne vyzivy nedostala. Ale sakra odolejte, kdyz jsou ulice lemovane stankama s tradicnima belgickyma “gaufres”, waflema, do kterych urcite pridavaji nejakou konspiracni chemikalii, co zpusobuje zavislost. Na druhe strane od stanku plnych wafli jsou potom stanky, kde prodavaji tradicni belgicke “frites”, coz jsou sice obycejne hranolky, ale strasne dobre a mala porce ma asi tak trictvrte kila. O tradicnim belgickem pivu (ach tresnovy Kriek), tradicni belgicke cokolade (zatim relativne odolavam) a mezinarodnich Haribo medvidcich ani nemluve.

• Utracela penize. Stoh knizek z Nemecka, od pojednani o Stauffenbergovi az po prvotinu nejake mlade nemecke Carrie Bradshaw. Uz i peknou kavarnu, kde budu travit odpoledne s coffee&books, jsem si nasla. Krasa.

• A proste tak nejak se mela. Uz je zase pul dvanacte, coz znamena, ze zitra rano prijdu pozde na francouzstinu, do haje ja nemam ten ukol. Takze dobrou noc, odchazim plnit sve akademicke povinnosti. Seznam “co jsem delala” je samozrejme jeste mnohem delsi, ale zbytek smyslu pro povinnost mi momentalne jeci v hlave nejake sprostarny, takze musim, tak au revoir.

(a jeden neurcity obrazek nakonec, at to tu neni tak tristni, tramvajova/metro trat vedle nasi ulice)

Turisticke zapisky

Mela jsem tu pet dni na navsteve skorosestru, coz v praxi znamenalo ignorovani vyuky, ilegalni vynaseni odpadku do kosu na tramvajove zastavce, akcni hledani ovesnych vlocek v carrefouru, omezeni potravy na v zasade cisty cukr, zastrasovani nevinnych vlakovych cestujicich sackem hranolek a podobne normalnim lidem nepochopitelne veci. Krome nepochopitelnych veci jsme delaly i veci relativne pochopitelne, totiz prochodily krizemkrazem Brusel a podivaly se na zasadni belgicka mista Waterloo a Bruggy. Jako spravne turistky s fotakem v ruce, takze aby to tady nebylo jen takove sedoruzovobile, prichazim se specialni edici fotoblogu, totiz 'Brusel a okoli v obrazech'. S rychlosti meho pripojeni predpokladam, ze nahrat tech devet fotek mi zabere celou noc, takze vic jich nebude.


Kapitola Brusel

O me oblibene hospode Delirium Tremens jsem uz psala, I o tom, ze maji maskota ruzoveho slona, takze ruzovy slon zde.


Bruselska obdoba “sejdeme se pod vocasem”. Na koni je Albert – ktery, to bych sice mela vedet, ale nejak se v tech belgickych panovnicich ztracim. Alberti byli jen dva: Albert a (prekvapeni) Albert II. No ale kdyz clovek cte jakykoli text, kde se vyskytuje nejaky panovnik, tak je tam Albert, takze to vypada, ze oba sedeli aktivne na trunu tak 150 let, aby stihli byt u kazdeho duleziteho mezniku belgicke historie. Vcera na dejepise jsem jeste pochytila jmeno Leopold, a ted mi zbezny pohled do ucebnice prozradil, ze Leopoldu bylo vic nez Albertu, nebo minimalne Leopold III. existoval, ale proste Albert. Az si v tom udelam poradek, uvedu tyto sve dezinformace na pravou miru.

A pohled na evropsky parlament. Ta divna kupole tam vzadu. Aktivne jsme sedely na nadvori vedle polskeho vanocniho smrcku, cekaly, az vyjde nejaky nam znamy europoslanec a ono nic, nacez jsme si prohlidly kalendar a zjistily, ze byt europoslanec je opravdu... casove flexibilni povolani, protoze jednani parlamentu jsou asi tak dvakrat do mesice. Tyden jsou v CR, tyden ve strasburku a ve zbytku se obcas sejdou na jednani nejakych skupin, nekdy neco odhlasujou a zbytek casu delaji... nejake uzitecne veci. Takze pravdepodobnost nahodneho setkani se Zahradilem, hovadem Mastalkou (byvaly spoluzak mych rodicu, jehoz oficialni titul u nas doma zni “hovado Mastalka”, protoze je tam za komunisty) anebo Andreou, co byla na bilboardech v nocni kosili a mesic po zapoceti sve funkce porodila a odesla na materskou, je minimalni.



Kde to Napoleon nevychytal

Kdyz chcete do Waterloo, nejezdete do Waterloo. Jedte do vesnicky, jejiz jmeno nejde vyslovit a stejne si ho nepamatuju, protoze je to k Waterloo (bojisti) o par (znacnych par) kilometru bliz. Zajdete si v [doplnte jmeno vesnice, ktere si nepamatuju] na hranolky k arabum, protoze je to to jedine, co bude mit v sobotu otevreno, stoupejte dal do kopce, zabocte doleva a jste tam. Belgicka mentalita bude asi podobna te ceske, my jsme si prohnali magistralu pred narodnim muzeem a statni operou, belgicani postavili dalnici prostredkem napoleonova posledniho bojiste. No kazdopadne krome dalnice je tam umele navrseny kopecek se lvem, Butte de Lion (ktery je nad mistem, kde byl zranen Vilem II.), na ktery vedou schody, co by oddelaly i desetibojare.



Kdyz se ale clovek vydrape nahoru, dostane se mu krasneho vyhledu na pole a dalnici (ktera zacina asi dva metry za pravym koncem fotky).



A takhle to vypada z dalky.



V Bruggach

Jsem jen ja ignorant, nebo Bruggy opravdu pred filmem, kde Collin Farrel resi trpasliky, nikdo neznal? No kazdopadne zacatek unora a teploty pod nulou se jevi jako idealni cas pro navstevu tohodle mista, protoze uz na zacatku unora a v teplotach pod nulou byly ulice narvane turisty, takze nechci videt, jak to musi vypadat v cervenci a plus dvaceti stupnich. Bruggy jsou pekne, to ne, ze ne, jsou tam kanaly, krivolake ulicky, stare domy, kocary... a v nekterych starych domech je H&M ci Tesco, na kanalech nejsou labute a muzeum piva, do ktereho jsem chtela zajit, od doby vydani pruvodce vyhorelo. No ale stejne, je to tam krasne, zamlzene, moc hezke. A je tam TA vez (kdo me na te fotce najde, muze si pripsat pet bodu za pozornost).



Krome toho je tam nejabsurdnejsi muzeum, co jsem kdy videla. Koukly jsme se na zaprazi a zda se, ze tam vystavujou prehistoricke skrabky na brambory.



A kousek romantiky na zaver: kdyz vylezete z vlaku a vydate se smer stredoveke mestecko (mimochodem “mestecko” ma 119 tisic obyvatel), prvni potkate ctyrproudou cestu. Kilometr belgicke dalnice asi nestoji 42 miliard, tak je muzou stavet vsude.



Tak to by asi bylo. Jinak co noveho, zjistala jsem, ze muj dojem, ze rozumim profesorum na prednaskach, byl opravdu jen dojem, v pokoji mam teplotu, ze se mi na varicim caji dela ledova krusta, v mrazaku mam porad jeste rizota pro stredne velky skautsky tabor a dochazi mi pletova voda. Jeste bych premyslela dal, ale ze vcerejsiho “fat burning” cviceni me boli i malicky na nohou, takze sebou flaknu na postel a nebudu chvili delat nic. Howgh.

snad me nevyhosti

Deset dopoledne a ja uz stihla zaspat, zmeskat prednasku, zhresit proti svemu ziju-a-jim-zdrave planu, byt neprijemna na tri lidi a vynadat nevinnemu odpadkovemu kosi. Zaspala jsem jednak proto, ze jsem zase sla spat pozde, jednak proto, ze muj uchvatny novy budik proste nezvonil. Ale jakoze tentokrat to neni vymluva: rekla jsem si, ze budu oldschool a koupila jsem si takovy ten echt Budik, mechanicky, musi se natahovat, a zvoni, ze je ho slyset na kilometr daleko. Teda taky tak hlasite tika, takze se vedle nej neda usnout, ale dva polstare pres hlavu to spravi. Co ale nespravi je fakt, ze soudruzi hodinari udelali nekde chybu, protoze jsem budik natahla o pulnoci (nadoraz) a zastavil se ve tri rano. Asi se pocita s tim, ze si clovek nastavi budik, ktery ho vzbudi, aby si mohl natahnout tenhle budik, ale v navodu to nepsali, takze prednasko o problemech s dodavkama elektriny do evropy nazdar.

No ale hlavni akce dnesniho dopoledne byla cesta na mistni mestsky urad. Ve skole nam kladli na srdce, ze prvni, co musime udelat, je registrovat se na nasi “commune” - Brusel je rozdeleny na 19 obvodu, obdob nasich mestskych casti, akorat maji o trochu vetsi pravomoce nez nase vsechny Prahy XY – obcas se rika, ze Brusel neni jedno velke mesto, ale devatenact malych vesnic. Skola nam nachystala takove pekne seznamy, co vsechno pro tu registraci potrebujeme, v nekterych castech staci vyplnit internetovy formular, v jinych se musi zajit mavnout k nejake prepazce obcankou a podobne. U nas ve “Forest” (les. Ano, je tu les) byl seznam jak na potvoru nejdelsi (tri kopie pasu, ctyri fotky, potvrzeni o studiu...), ale zodpovedne jsem si vsechno pripravila, nasla cestu a v desti se rano vypravila vstric urednimu simlovi.

Radnici jsem nasla relativne bez problemu, pani na informacich jsem osvetlila, co chci, ona mi dala fialovy listecek s cislem 74 a poslala cekat k prepazkam 11 nebo 12. Radnice je krasny funkcionalisticky barak mimochodem, velice hezky zrekonstruovany, radost tam cekat. A ze jsem cekala – sice prede mnou bylo jen devet lidi, no ale kazdy z nich si nesl stoh dokumentu, ve kterych jsem obcas zahlidla viza, potvrzeni o udeleni azylu, vypis z banky a podobne veci. Ja, opojena svym evropskym pasem a kavkazskou rasou, jsem si suverenne cetla noviny a na vsechny ty africke imigranty hazela shovivave pohledy. Konecne jsem uslysela 'septant-quatre', prisla jsem k prepazce a na urednika, co vypadal jak cernovlasa verze George Cloonyho, jsem se mile usmala. On se na me neusmal. Vylozila jsem mu, ze jsem studentka z EU, studuju na l'Universite Libre a ze se jdu prihlasit k prechodnemu pobytu. Porad se neusmal, pozadal me o dokumenty a zacal je dlouho studovat. Pak se koukl na me, jeste jednou na ty papiry, pak zase na me a poprve se usmal: “madmoiselle, tohle vam rozhodne nestaci”. Ne? Vzdyt to tak psali v te hezke brozurce, co nam skola dala. Pry je jedno, co skola pise, la commune de Forest vyzaduje od evropskych studentu pro nahlaseni petimesicniho pobytu v obvodu nasledujici:

- pas + 3 kopie
- obcansky prukaz + 3 kopie
- ridicsky prukaz + 3 kopie
- potvrzeni o studiu + 2 kopie
- ctyri pasove fotografie
- najemni smlouvu + 2 kopie
- potvrzeni, ze majitel nemovitosti muze pronajimat byty
- 2 kopie obcanskeho prukazu majitele nemovitosti
- potvrzeni od rodicu, ze me financne zajistuji + 2 kopie
- 13€

Zustala jsem na nej hledet jak na zjeveni a zacala si predstavovat, jak pujdu poprosit pani domaci, aby mi pujcila obcanku, ze si ji potrebuju ofotit. No ale to uz me Cloony odmavnul a neusmal se na sedesatnika s ruskym prizvukem v usance a kozichu. Ja vysla ven, frustrovane sezrala jeden pain-au-chocolat, trikrat se neuspesne snazila trefit sackem do metr vzdaleneho odpadkoveho kose, vystrasila lidi na autobusove zastavce proudem slovanskych nadavek a jela domu. Ve zkratce: vykaslat se na to, nikde se hlasit nebudu. Az po mne belgicke urady budou neco chtit, at si me laskave v tom milionovem meste najdou samy. Howgh.



(sem se nestehujte)

nudne vypraveni o prvnim skolnim dnu

Chtela jsem napsat dramaticky clanek o svem prvnim dni na l'Universite Libre de Bruxelles. Planovala jsem, jak zive popisu vsechny nastrahy, ktere mi bruselska univerzita nachysta, jak investigativne vyzjistim tajne informace ze zakulisi belgickeho tercialniho vzdelavani, jak nabrousenym perem odkryju pravdu skryvajici se pod neomitnutou panelovou fasadou nasi fakulty. No bohuzel. Ackoli jsem byla na sto metrech mezi tramvajovou zastavkou a vchodem do budovy H nervoznejsi nez prvniho zari 1994 (cemuz jsem se sama podivovala, protoze prece jenom par “prvnich dnu v nove skole” jsem uz zazila), za cely den se nestalo nic, co by stalo za to vypravet v hospode. Krome toho mam dojem, ze takhle to vypada uplne vsude a rozdilny je spis ten Manchester.

Fajn, takze budu srovnavat Manchester a Brusel: z Manchesterske univerzity je ten neuveritelny prisun penez citit pres pulku anglie. Jak to bylo, nase skola ma rozpocet stejny, jak slovenske ministerstvo rozvoje? Neco v tom smyslu. Vsechno je tam nove, krasne, opravene, zarici, budovy ze sedmdesatych let se bouraji, do knihoven se instaluji automaty na vraceni knizek inteligentnejsi nez vetsina ctenaru, sklenene konstrukce rostou primo pred ocima, studenti technickych oboru dostavaji takova stipendia, ze mam v te castce problem spocitat vsechny ty nuly (nejlepsi politolog v rocniku dostane poukazku do knihkupectvi v hodnote 50liber, haha) a parkoviste za rektoratem vypada jako sen moderatoru Top Gearu. Co se tyce kvality toho, co nas nauci – teda co nam daji moznost se naucit – tak jsem vic nez spokojena, v tomhle ohledu je Manchester (jak porad dokola opakuje) fakt dobry. Profesori dostupni a vic nez ochotni, administrativni pracovnici zlati, jidlo v menze pozivatelne. Jen mam proste dojem, ze se tam uz ani nesnazi zastirat, ze vzdelani neni nic jineho nez veeeelky byznys.

Na druhou stranu Brusel (byla jsem ve skole cely jeden den, takze muzu vyvozovat zavery kvalitativne srovnatelne s vetsinou clanku Mlade Fronty) je takovy jiny. Usmudlanejsi. Starsi. Rozpadnutejsi. Zpravy o zmenach hodin se pichaji na nastenku, nepisou se do special virtual learning bla bla systemu. Studenti vypadaji, ze vcera vecer do sebe nalili par flasek devitiprocentniho belgickeho piva, rano je vykopal z postele hlad a do skoly prisli jenom proto, ze museli profesorovi politicke ekonomie vysvetlit, ze se uplne ve vsem myli a Smith/Marx/Keynes (ne)meli pravdu. A ti lidi opravdu nevypadaji, ze vstali rano v pet, aby si stihli nagelovat vlasy do tvaru “prave jsem vstal z postele”, pripadne nalakovat nehty do odstinu ocnich stinu. Vsichni vypadaji, ze je to, co studujou, vazne zajima. Profesori nerozdavaji na potkani svoje PP prezentace a vyzadujou dochazku i na prednasky, co zacinaji v osm rano. Je to tu mene organizovane. Je to tu vrelejsi. Je to tu super.

Boze, uz se zase dostavam do sve podvecerni nalady. Jela jsem tramvaji z prednasky “Histoire contemporaine de la Belgique” (to pochopi I francouzsky nemluvici) (jo a pro francouzstinare, jen tak mimochodem, nevim jestli francouzi, ale belgicani uz prisli na to, ze vyjadrovat cislovku 97 slovy “ctyrikrat dvacet deset a sedm” je trochu posahane, takze poslali do lingvistickeho haje vsechny ty quatrevingtdixsept a pro devadesat pouzivaji 'nononte'. Jen abyste byli v obraze) a broukala si Odu na Radost – uz magorim. No ale prednaska o historii belgie byla skvela, potvrdila moji teorii, ze dejiny tohodle statu jsou vyhradne o tom, ktera mocnost ho zrovna okupovala – rakusani, holandani, francouzi, nemci, vsichni... kdykoli dostala nejaka evropska zeme chut trochu si provetrat pechotu a posunout statni hranici, zamirila smerem la Belgique. Kdyz zrovna belgicany nikdo neokupoval, byli z toho tak znudeni, ze si nasli neco na vlastnim pisecku – prvni se hadala cirkev s bezvercema (coz tak nejak vyresili az v roce 68, jo, dvacateho stoleti), pak mela nejake roupy delnicka trida (belgie byla pry hned po anglii nejdrive industrializovany stat. Zaroven byla ale taky posledni, kdo zavedl jakoukoli socialni politiku – a to se nebavime o podpore v nezamestnosti a nemocenske, ale o vecech jako povinna skolni dochazka; zatimco u nas za to deticky proklinaji Marii Terezii, v belgii o tom, jestli se potomek nauci podepsat, rozhodovali vyhradne rodice jeste v devatenactem stoleti), no a kdyz utichl tridni boj, zacali se belgicani hadat o tom, jak budou vlastne mluvit. Francouzi pri jedne z okupaci docela uspesne frankofonizovali valnou cast belgie, ale vybojni vlamove si dokazali vydupat pro tu jejich ujetou nemcinu rovnopravnost. Proste je to sranda, vtipny maly mlady (*1830) stat, jehoz jeden z nejdulezitejsich historiku pravil: “tak mlada zeme si zaslouzi dejiny” a zasvetil zivot sepsani sedmidilneho svazku o tom, ze belgie rozhodne neni umele vytvoreny stat a ze uz Cezar a Tacit zminovali “belgicky lid" (coz mi vzdalene pripomina Rukopisy, ale vseobecny nazor na pana Pirenna je, ze nekeca). Fakt roztomile.

Strasne me boli za krkem, nejradsi bych se povesila vzhuru nohama nekam do chladu a dala krcni pateri vychazku. Takze skoncim tema dejinama belgickych mindraku v kostce a to, jak jsem byla na paaaarty a o den pozdejs v byvalem doku na koncerte alternativni kapely, jejiz clenove meli na hlavach privazene plysove zaby, si necham na nekdy jindy. Ale ten koncert byl vazne genialni a to misto taky, jeste ted mi mikina smrdi jako velkopestirna konopi. Brusel je uzasny.



(v tomhle dome bydlim. Ja vim, ze to nema nic spolecneho s tematem, ale tak co)

Bonjour, Bruxelles

(vyhled z meho okna)

nic zasadniho

Mam takovy problem, tak treba mi s nim nekdo pomuzete. Uz jsem to s par lidma resila, ale nikdo mi nebyl schopen dat uspokojujici odpoved.

Nejsem zadna Party Girl, z pohledu na slovo 'music club' se mi zacinaji delat afty a mista jako Zlaty Strom, face2face, Duplex nebo Bird Cage se mi zdaji byt synonymy k 'hell on earth'. No ale protoze jsem Erasmus, tak me spolecenska povinnost, socialni citeni a obava z isolace od me demograficke skupiny donutily prislibit ucast na Erasmus party (“yyyyyeeeeeaaay, thats gonna be sooo fuckin fun, we're gonna get soooo wasteeeeed”, slovy jedne mexicanky). Bude to urcite strasne, budou tam sami zli lidi, bude tam hrat desna hudba a na to jedine reseni, jak prezit – behem prvnich minut se ztriskat do nemoty a pak uz to neresit – nemam penize. Chjo. Zacina to nekdy o pulnoci, sraz mame v 11 ve meste. No a ted teda to, co nedavam: co mam sakra do tech jedenacti jako delat? Ne, ze bych nemela co na praci, muzu si opakovat sklonovani slovesa recevoir, iniciativne si hledat skripta na “problèmes actueles de la gestion d'énergie”, pripadne napsat obsahly mail babicce. Jenze ono to tak nejak nejde, kdyz vim, ze se za nejakou chvili zvednu a budu muset vypadnout do deste a zimy a bleee. Cesky zpusob (sraz v sedm v hospode – hospoda – hospoda – hospoda – nonstop – do prdele, to uz je pet rano?) mi vyhovuje daleko vic. Ted jsem si uz nalakovala nehty, po ctrnacte si s uspokojenim prohlidla ty krasne ocni stiny, za ktere jsem dneska ve meste vyhodila castku, ktera by stacila na nakrmeni prumerneho detskeho domova, docetla noviny a narazila si palec o topeni, kdyz jsem do nej prosebne kopala, aby zacalo hrat. Je osm, mam dve a pul hodiny cas, teplotu v pokoji lehce nad nulou a neodolatelnou chut zalezt si do postele; co naopak nemam, je cokoli na cteni (krome francouzske gramatiky) a pouzitelny internet. Nyni tazi se vas: co ted? Jedine, co me napada, je otevrit krabicku 24 novych, peknych, barevnych fixek a zacit si kreslit. Tak jo.

Jo a v Carrefouru tu maji priserne drahe jidlo

Je dost zasadni delat rozdil mezi Bruselem v noci a Bruselem ve dne. Z mesta podivnych skupin jeste podivnejsich lidi v noci se ve dne stava secesni mesto naplnene prijemnymi postarsimi pany, co mluvi plynne francouzsky, anglicky a nejspis i pulkou jazyku evropske unie (mely jsme s kamaradkou debatu o tom, jak se rekne “krajka” v jakemkoli nam srozumitelnem jazyce, a skoncilo to tim, ze se pulka tramvaje dohadovala, jaka je spravna vyslovnost anglickeho slova “lace”). Zatim jsem se nestihla podivat do centra – vlastne stihla, ale bylo to v noci a v mirne podrousenem stavu, o belgickem pivu jindy – takze nevim, jak je na tom la Grande Place a le Quartier Europeen co se tyce pocitu bezpecnosti, ale tusim, ze to bude docela v pohode. A hlavne: opustila jsem ctvt, o ktere se v turistickych pruvodcich pise “nevstupovat ani za tmy, ani za svetla” a prestehovala jsem se do mista, ktere vypada velice seriozne, sporadane a sofistikovane. Teda nebyt toho, ze je to vedle ustredniho bruselskeho vezeni.

No ale poporade: vydala jsem se hledat ubytovani, a to zpusobem 'budu chodit po ulicich, divat se po cedulich 'à louer' (pro ty z vas, co neovladaji jazyk voltairuv, velice prekvapive to znamena 'k pronajmu') a treba neco najdu'. Coz v praxi znamenalo zavolat na asi dvacet telefonu, ktere nikdo nebral, a nasledne ve stavu absolutniho zoufalstvi vytocit dve cisla z inzeratu, co visely ve skole na nastence. Ozvaly se mne dve belgicke damy (“do you speak english?” “NON”), se kteryma jsem si po znacnych utrapach dohodla schuzku (o boze jak se rekne francouzsky sedmnact tricet?). Prvni pokoj jakoby vypadl z knihy Agathy Christie, uplne mam v hlave ten pribeh, jak se nekdo vloupal do pokoje svetlikem, nevsiml si vzkazu za zrcadlem a snazil se ujit podezreni tim, ze sbalil holku o patro vys. No ale prozit detektivku se mi nechtelo, tak jsem se sla kouknout jeste na druhy pokoj, ktery byl vytrzeny pro zmenu z... sakra, zase mi na mysl pristava Christie nebo jakakoli anglicka spisovatelka, kazdopadne predstavte si postarsi madame, jejiz dospely syn vyletne z hnizda a ona, aby nebyla ve velkem baraku sama, ho zacne pronajimat slusnym, tichym, sporadanym (jo, to mluvim o sobe) studentkam. Abych to zkratila: mam prostorny pokojik pod strechou, koupelnu a pseudokuchynku si delim s jednou francouzkou a jednou nemkou, z podkrovniho okna mam vyhled na jina podkrovni okna a dvur uprostred bloku secesnich baraku. Najem relativne velice mirny, internet neskutecne pomaly (bud se kouknu na video na youtube nebo budu na icq), pani domaci referujici k CR jako k ceskoslovensku. Neva. No ale metro tricet vterin od vstupnich dveri, do skoly tramvaji dvacet minut, velky park (budu kazde rano vstavat v 5:30 a behat, hahaa) ode dveri minut pet. Jedine ty dve budovy toho vezeni sto metru od domu kazi dojem idealni ctvrti, ale to nevadi, ktery blazen by po uteku z cely sel vyvrazdit sousedstvi, ze jo (mozna ten, ktery sedi na dozivoti za vymasakrovani jesli, ale budu duverovat belgicke vezenske ostraze). Takze co se tyce ubytovani, tak to mame hotovo.

Jinak denni brusel – je toho strasne moc, co bych chtela rict, ale co si nezaslouzi tri letme vety vedlejsi. Takze tenhleten vycet berte jako seznam toho, o cem bych se chtela v budoucnu rozepsat, ale teprve, az o tom zjistim trochu vic. Zatim jsou to opravdu dojmy dvou dnu, ve kterych jsem ani nebyla v centru a jen se poflakovala jizni casti mesta v honbe za bytem, jidlem a hezkym povlecenim (sehnat povleceni s kytickama a ruzove prosteradlo dokonce nebyl zas az takovy problem).

• Bruselske metro: skoro vsechny stanice jsou vyzdobene nejakym soucasnym umenim, je to perfektni, nic proti Jiriho z Podebrad nebo Jinonicim, ale prece jenom je zabavnejsi cekat mezi modernim zpracovanim vlamskeho gobelinu, pripadne fotkama znazornujicima soucasne rusko, nez mezi zlutyma obkladackama. Dal, coz mi prijde opravdu mile, ve stanicich pousti hudbu; vecer klasiku (pripomenout si Figarovu svatbu je fajn), ve dne radiove hity (slyset v metru moji milovanou Lily Allen a hned za tim Muse bylo vazne potesujici). Krome toho se metro volne meni na tramvaj a zase zpatky, prekonava prevyseni jak petrinska lanovka, jede po povrchu, pod povrchem, na mostech a pod rekou a je proste huste.

• Jo a taky je volne pristupne. Uz dva dny jezdim nacerno, coz ve mne vyvolava touhu jit se udat na nejblizsi policejni stanici, ale v zasade kazda ma cesta smeruje na misto, kde se prodavaji salinkarty. Jen tam tak nejak nikdy nedojedu.

• Belgicke pivo: och. Dneska jsem byla v hospode, kde maji vic nez 2000 (ano, ta cislovka je spravne, je to i zapsane v Guinnesove knize rekordu) druhu piv. Takove prumerne pivo ma 9% alkoholu, takze lit to do sebe rychlosti adekvatni Staropramenu neni ten nejchytrejsi napad. Je to strasne... “kulturni”, na kazde pivo maji specialni sklenicky, tacky a podobne, tedy vazne fajn. Ta mnohopiva hospoda se jmenuje Delirium (jak priznacne), je jedna z bruselskych nejznamejsich a vari si vlastni pivo s prekvapivym nazvem Delirium. Je strasne dobre, tech 9% clovek citi az po tretim kousku, ale pak to sakra citi a pomalu zacina videt ruzove slony, coz je taky maskot cele hospody. Cuuute. Jo a pro cloveka zvykleho na anglicke ceny je tretina piva za dve eura predstupen zahrady rajske.

• Koureni: tady je potreba davat si bacha, jestli jde clovek do restaurace nebo do baru. V restauracich se kourit nesmi, v barech ano. Teda mam dojem, ze ani v barech nikdo nekouri a ty popelniky jsou tam jen na okrasu, ale legalne se muze.

• Slozeni letosniho erasma je 49,9% kanada, 49;9% svedsko, zbytkova procenta zbytek evropy. Krome toho 99,99% holek, takze na kluky hledime jak na zjeveni. Kanadanky jsou strasne mile, plynule hovorici jak anglicky, tak francouzsky, coz ve mne vyvolava znacnou depresi, svedky jsou vsechny vysoke, blondate, hubene a oblecene dle posledniho Vogue, coz ve mne vyvolava depresi jeste vetsi. Ta zbytkova promile jsou ruzny evropsky mix se spornou znalosti francouzstiny, sklonem k nadmerne konzumaci alkoholu a zavislosti na nikotinu, takze: c'est super!

• Boze. Ktery idiot si dneska odpoledne rikal “tu postel si povlecu, az se vratim vecer z hospody domu”. Ze by ja?